Zcela pravdivě o tělesné výchově...

Syndrom vyhoření

occupational burn outburnout1

Syndrom vhoření je velice nepříjemný duševní stav, který v mnoha případech ústí do deprese..... http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/

Tomuto problému je dobré se věnovat již na ZŠ - nemyslím, že by bylo nutné v tomto směru žáky drtit teorií, ale stačí jim sdělit, hlavně v posledních ročnících, kdy se rozhodují o oboru, který budou studovat dál, že pokud je jejich škola a následně práce nebude vůbec bavit, budou ji navštěvovat pouze proto, aby zaplatili daně, tak jsou na nejlepší cestě k vyhoření i depkám... učitelům se to stává velmi často taky - více zde

Zde je jeden reálný příběh...

 

Na českém internetu lze jednoduše najít, že… „Vyhoření se týká zejména oblasti práce a je typické citovým a mentálním vyčerpáním. Často jde o důsledek dlouhodobého stresu a týká se nejvíce lidí, kteří pracují s jinými lidmi. Od deprese nebo prosté únavy se syndrom vyhoření liší hlavně tím, že se vztahuje výhradně na onu krizovou oblast a jeho součástí jsou pochybnosti o smyslu dané práce“…                                           Syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz. [online], ©2008-2016. Dostupné z: http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/

Výše zmíněná definice se jeví jako celkem přesná, jen bych osobně neodděloval zvlášť deprese, protože přesto, že se vyhoření týká jen konkrétní krizové oblasti, nakonec se (při ponechání stavu bez zásadního řešení) může vyvinout právě do nich. Tedy do depresí, které postihují veškeré činnosti takto postiženého člověka a které mohou vést např. k izolaci, alkoholismu nebo i sebevraždě.

Když se na moje kritické životní období dívám s odstupem, anabáze začala pravděpodobně v USA, kde jsem rok pobýval na studentské vízum, nicméně šlo, spíše než o zábavné cestování, o výdělek a svým způsobem i o jakýsi trest po neúspěšném pokusu o přijetí na VŠ a souběžně i neúspěšném pokusu o turistické vízum. V té době (r. 2001) nebylo ještě cestování do USA tak běžné jako nyní a komu se podařilo jakkoliv se prosadit (resp. pracovat a normálně žít), získal tím jakési sebevědomí, které plynulo zřejmě ze schopnosti samostatně se o sebe postarat, komunikovat v cizím jazyce a vydělat i poměrně zajímavé prostředky ve srovnání s výdělky v ČR = mohu tedy říct, že jsem se v té době cítil jako sebevědomý člověk.

Zpět do ČR jsem odjel, abych zde složil - tentokrát úspěšně, přijímací zkoušku a nastoupil na distanční studium, kde jsem si musel průběžně vydělávat pravidelnou, dlouhodobou brigádou. Ta byla sice zpočátku vyhovující, ale po třech letech jsem měl již poněkud jinou představu a jako sebevědomý, samostatný a perspektivní člověk jsem se jal hledat vhodnější brigádu, než byla ta dosavadní. Našel jsem však místo brigády poměrně značnou výzvu v podobě „ideálního“ pracovního poměru. Tato práce mne velmi inspirovala (hned od několikaúrovňového pohovoru) a zdánlivě měla, z mého tehdejšího pohledu, všechny aspekty „dokonalé práce“ = vysoké nároky a velký objem informací, které bylo nutno vstřebat, velký potenciál v rámci obchodních zkušeností, velký potenciál kariérního růstu, velký potenciál v platech, samozřejmě v rámci značné závislosti na výkonu, atd… Proto jsem po Bc. státnicích přerušil studium a začal se věnovat práci „na 150%“, abych co nejdříve zvládnul všechna úskalí a stal se co nejdříve profesionálem v daném oboru s tím, že školu dokončím dálkově hned po zdárné aklimatizaci v této práci.

Avšak místo toho, abych měl z práce očekávanou radost, trávil jsem tam neustále obrovské množství času (neplacených přesčasů), abych se naučil co nejlépe vše o komplikovaném předmětu prodeje. Standardně bylo nutné plnit denní limity telefonátů potenciálním klientům (kteří v mnoha příp. reagovali velmi negativně a podrážděně); telefonáty se nahrávaly na diktafon a na pravidelných sezeních obchodního teamu se tyto veřejně pitvaly a řešily nedostatky; dokončení školy nepřipadalo v úvahu; po půl roce velmi intenzívního snažení, kdy jsem měl za sebou úspěšnou realizaci, byla přijata nová ředitelka obchodu, čímž padl i potenciál kariérního růstu. Tím byla prakticky dokonána deziluze z tohoto povolání, nicméně ještě cca rok jsem docházel do práce s absolutní vnitřní nenávistí k tomuto pracovnímu poměru, k telefonování komukoliv, snaze se něčemu dalšímu učit, jakkoliv normálně vycházet se svojí nadřízenou, k nošení vhodného oblečení, řešit na poradách moje i cizí telefonáty, řídit se strategiemi na úspěšný prodej, atd, atd…Vnitřní motivace byla nenávratně pryč.

Vydržel jsem sice o něco déle než moji kolegové konzultanti, ale nejsem si jist, zda to pomohlo mně osobně, protože to bylo právě období, kdy jsem se cítil vyhořele zcela. Ve fázích, kdy jsem ještě byl schopen se vzepnout k nějaké aktivní snaze po lepším pracovním výsledku, mě z počínajících depresí, stále častějších žaludečních neuróz a neodbytných pocitů marnosti a absolutní únavy (bez příčiny) vytahoval aktivní sport v jakékoliv formě. Fotbal, hokej, k tomu občas squash, také lyžování, plavání a nevyhýbal jsem se nikdy jakékoliv příležitosti si zasportovat nebo zajít do přírody. Časem jsem začal pociťovat nechuť i k pravidelnému sportování a tím se můj stav dále zhoršoval. Naštěstí mi vydržela vášeň jezdit pravidelně na skialpinistické výpravy v zimě a těžší ferratové výstupy v létě, kde jsem takto aktivně a především efektivně odpočíval => zcela jsem odladil práci zjednodušeně řečeno kombinací strachu o svůj život s pobytem s přáteli a změnou prostředí a to pomohlo asi nejvíc - musím zde poděkovat především svým přátelům za jejich podporu. Druhá zásadní věc byla ta, že jsem se musel dostat do optiky cizího člověka, který vidí celou situaci nezávisle a s odstupem. Napsal jsem na papír úplně všechno, tím jsem se mentálně očistil (udělal si pořádek v hlavě) a z toho pak vykrystalizoval jakýsi výsledek, tedy popis a všechna realistická řešení mé situace. Posléze bylo třeba učinit určité asertivní kroky, které nakonec vedly k ukončení tohoto pracovního poměru.

Byl by to hezký happy end, kdybych plynule nenavázal manželstvím, které mělo významně dramatičtější průběh s klasickým vyvrcholením --> rozvod je pro mnoho lidí nechutným zážitkem a já tuto pravdu mohu jen podtrhnout, obzvlášť je-li řešeno i nějaké to dítě :(. Máme ale dítěti celý jeho život ukazovat hádky, neporozumění a neschopnost domluvit se na čemkoli v rámci svazku, který neplní svoji společenskou funkci?? Já se upřímně domnívám, že ne. Stavba domu si vzala též nemálo energie a tak bylo zapotřebí ještě mnohem hlubšího vyčištění mentálního prostoru s nezbytnou pomocí fyzických aktivit, které mi poskytly účinný ventil a sociální pomoc. Uvádím to kvůli pochopení, že nejen pracovní prostředí umí člověka dovléci k syndromu vyhoření a v mém osobním případě měl předchozí pracovní burnout dokonce pozitivní roli – připravil mne do značné míry na podstatně horší období dlouhodobého stresu, nechutné hysterie a životního marasmu, který mne připravil o velkou část sebevědomí a jistoty vlastních schopností, dodnes nevím čím.

Doufám, že již nebudu dělat stejně amatérské a naivní kroky jako dosud, protože mne tato moje „škola života“ stála v souhrnu velké množství energie. Tento článek považuji za svůj poslední terapeutický text (též důležité hodit myšlenky na papr), kterým jsem se vrátil ke svému životnímu období, které nepovažuji za úspěšné a děkuji za příležitost se jím osvobodit od zbytků negativní energie, která na mě ulpěla.

Snad tento text pomůže těm z Vás, kteří musíte řešit podobné situace a pomůže Vám vyrovnat se s vyhořením - je to věc vskutku nepříjemná, nicméně je možné se jí efektivně  a cíleně zbavit - pomoci může odborník, na tom vůbec nic není .

Jay~Pee 40x40

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.